Několikrát (vždy navečer) volala na pohotovost, protože měla pocit, že umírá. Jednou to byla prudká bolest za hrudní kostí a silné bušení srdce, podruhé pocit, že jí natékají sliznice a udusí se…  Vždy se ale ukázalo, že jde o planý poplach. Alice byla matkou malého chlapce a většinu času s ním byla doma sama, protože manžel pracoval v zahraničí. Měla obrovský strach, že zemře a o syna se nikdo nepostará. Pomohly byliny a přijetí smrti. Když jsem po ní chtěla, aby si uvědomila a řekla, že každý, kdo se narodil, taky zemře a přijala to, tak jí to nejdříve připadalo hrozné, plakala. Pak ale přišla veliká úleva. Měla pocit, že jí spadnul ze srdce balvan. „Já jsem se narodila a jednoho dne zemřu, můj syn se narodil a jednoho dne zemře. Takto je to v pořádku. Těším se z každého prožitého dne, každý má velikou hodnotu a každý může být poslední. Přijímám to a raduji se z toho. Je v tom dokonalost.“

Celá naše (západní) společnost se tváří, že smrt je něco, co je špatně. Když někdo zemře, je to chyba. Někdo selhal (lékař, rodina…) To působí obrovskou bolest. Žijeme vlastně v neustálém napětí, protože na konci každého života stojí selhání, prohra.

 Krásně to uměl pojmenovat Osho: Východ se zaměřil na smrt (rozuměj na duchovní oblast, na život po životě). Proto jsou lidé schopni být šťastni i v těžkých podmínkách. Někdo se třeba narodil v nejnižší kastě a celý svůj život prožije jako žebrák. Když ale nikoho nezabije, neokrade (nezhorší si karmu), třeba se příště narodí do lepších podmínek nebo možná zcela opustí koloběh zrození a bude v trvalé blaženosti. Tento postoj na druhé straně vede k tomu, že se jen velmi pomalu zlepšují životní podmínky (Proč se namáhat. Příště nebo po smrti to bude lepší.) Západ se zaměřil na život. Životní podmínky se za posledních sto let neuvěřitelně zlepšily (Zmizela těžká dřina, naše děti neumírají hladem…). Blázince jsou ale plné a další lidé chodí po ulicích jen proto, že blázince jsou plné. Západ se bojí selhání, bojí se smrti.

My ale můžeme udělat to, že propojíme výhody východu i západu. Můžeme si užívat hmotných vymožeností naší společnosti (střecha nad hlavou, dostatek jídla, lékařská péče…) a můžeme si být zároveň vědomi svého přesahu hmoty. Jsme jako žáci, kteří si sami zvolili učební látku, kterou chtějí v tomto školním roce (v tomto životě) prostudovat. Když školní rok (život) skončí, jdeme na prázdniny, jdeme domů (zemřeme). Každý školní rok má svá specifika (délka života, doba a místo zrození, náročnost úkolu, které jsme si stanovili), každý je ale stejně důležitý, každý má stejnou hodnotu ať trvá sto let nebo jen několik dní. Teprve až projdeme všemi třídami, až bude naše poznání úplné, tak můžeme školu, kterou jsme si sami zvolili (školu jménem Země) opustit. Některé učivo nám jde snadno. Někdy se zasekneme a potřebujeme si učivo zopakovat. Nikdy ale nemůžeme selhat.

Pokud bereme smrt jako něco špatného, je tím poznamenám celý náš život. Nechceme o smrti slyšet, nechceme o ní mluvit, stále nám stojí za zády. A nejen nám. Bojíme se o své blízké. A dokonce, i když stojíme tváří v tvář smrti, tak (si) lžeme. „Ale co to povídáš dědečku, ty nás ještě všechny přežiješ.“ Oč laskavější by bylo říct: „Mám tě moc rád(a). Jsem tady s tebou a vyprovodím tě na tvé cestě domů.“

Když můj tatínek ležel po těžkém infarktu v nemocnici, říkala jsem si: „Jestli je to možné, kéž se uzdraví a ještě si užije života a jestli už jeho pouť skončila a duše je připravena odejít, ať odejde v pokoji.“ A pak jsme za ním byli v nemocnici. Cítil se dobře a říkal, že měl krásný sen: „Šel domů, ke své rodné chalupě a před ní stála jeho maminka a tatínek a bratr a všichni na něj mávali, vítali ho domů.“ Tatínek říkal, že se mu ze snu vůbec nechtělo probudit, tak byl krásný. A já jsem nic nepochopila, měla jsem radost, že se tatínek cítí dobře. V noci tiše odešel. Jen nám ještě chtěl dát sbohem, nebo spíše na shledanou.

Když někdo z našich blízkých odejde, cítíme bolest. Je to bolest z rozchodu a je zcela přirozená. Když ale víme, že vše je v pořádku, že takový je přirozený běh života, může se časem na naší tváři zase objevit úsměv.

A když pomýšlíme na svou vlastní smrt, můžeme si vždycky ráno říct: „Tento den prožiju tak, jako by to byl poslední den mého života – pořádně si ho užiju.“ A večer si můžeme říct: „Odevzdávám se ti spánku, odevzdávám se ti smrti. Můj život stál za to.“ A jednou za čas i můžeme říct: „Spravedlivá smrti, vím, že jsi mi stále nablízku. Až přijde můj čas, budu připraven(a). Vykročím k tobě a obejmu tě.“

Protože smrt není selhání. Je to přeměna. Je to transformace.

Pod čarou ještě přidávám náměty k četbě.

Raymond A. Moody: Život po životě, Život před životem

Robert A. Monroe:  Cesty mimo tělo, Daleké cesty, Návrat k pramenům

Michael Newton: Cesty duší, Učení duší, Vztahy duší

Osho: O životě a smrti

Lama Ole Nydahl: O smrti a znovuzrození