Jak propustit uvězněný smutek a bolest
Do Bylinek přichází starší žena a chce poradit s dva roky trvajícím ranním průjmem. Někdy si ráno (hned po probuzení) dojde na stolici dvakrát, někdy pětkrát a v poslední době se obtíže stupňují. Stravuje se rozumně, žádné jiné potíže se zažíváním nemá, vyšetření nic neukázalo. Když se jí ptám, co si sama myslí – proč ten problém vzniknul, začne mluvit o manželově smrti. Obtíže začaly asi dva měsíce poté, co manžel zemřel. Dva roky od manželovy smrti jsou krátká doba, není divu, že bolest ještě přetrvává, vždyť spolu prožili řadu let. Jenže v jejím obličeji je vidět i napětí a nepřijetí manželovy smrti. Když si o manželově odchodu povídáme, v očích se objevují slzy, ale napětí postupně mizí a objevuje se něco nového – smíření, pochopení.
A o čem si povídáme? Prostě o tom, že smrt není definitivní konec. Že je to jen další krok na naší cestě. Že se rodíme ve skupinách duší, jako spolužáci ve třídě a když jeden spolužák odejde (zemře), tak se s ním znovu potkáme. Potkáme se doma (v duchovní sféře) a nejspíš se potkáme znovu v další třídě (v dalším životě). Že náš nesmyslný (západní) pohled na smrt, je opravdu jen náš. Jiné kultury se na smrt dívají jinak. Povídám jí o tom, jak mi maminka teprve nedávno svěřila, že za ní tatínek (její manžel), který je víc než deset let po smrti, dvakrát přišel. Poprvé když se jeho Duše vracela domů (tatínek zemřel ve spánku v nemocnici po masivním infarktu). Tehdy slyšela jeho hlas, cítila jeho přítomnost. Věděla, že ji přišel utěšit – že je v pořádku. A podruhé po pár letech se přišel rozloučit. Jako by jí chtěl říct, že vidí, že to už bez něj zvládne a tak může jít dál. Maminka o tom dřív nemluvila, protože by si připadala divně. Božínku, proč divně? Duše zemřelého se nikam neztratí, a když potřebujeme podpořit, utěšit a zavoláme ji, tak můžeme cítit její blízkost a podporu.
Na „Dušičky“ chodíme na hřbitov, zapalujeme svíčky, ale proč? Aby nás sousedi nepomluvili? Ale kdepak. I my (zápaďáci) někde v koutku Duše víme, jak to je. Že se zase potkáme, že všechno je tak, jak to má být. Smrt není selhání, život nekončí špatně.
Když nám někdo blízký zemře, je přirozené truchlit, plakat. Vždyť už se v tomto životě fyzicky nepotkáme. Není divu, že je nám smutno. Když svůj počáteční smutek a pláč potlačujeme, bolest v nás může zůstat uvězněna roky. Potkala jsem se se ženou, jejíž dcera spáchala sebevraždu. Ta žena byla velmi citlivá a laskavá, ale vůbec si nedovolila truchlit. Rozhodla se, že „tomu rozumí“ a že pro smutek není místo. Neprojevená bolest jí přitom působila velké zdravotní i psychické problémy.
Oběma ženám a vůbec každému, kdo cítí, že není vyrovnaný s odchodem někoho blízkého, může pomoci propouštěcí rituál. A toto období (od Dušiček do konce roku) je pro tento rituál nejlepší:
Zapalte svíčku, chvíli klidně dýchejte a pak poproste Duši svého blízkého, aby Vám v rituálu pomohla. Představte si svého blízkého jak je zdravý, silný, šťastný a řekněte mu všechno, co mu potřebujete říct. Poděkujte mu za to, že jste se s ním mohli v tomto životě potkat. Řekněte mu třeba, že to s ním nebylo vždycky lehké. Jestli to tak cítíte, tak mu klidně vynadejte. Zavzpomínejte na společné chvíle a nebojte se projevit emoce – plačte, smějte se – nic není špatně. Když budete cítit, že bylo řečeno vše důležité, zase chvíli klidně dýchejte. Dodejte si odvahy a řekněte:
„Děkuji Ti za vše, co jsme spolu prožili. Vím, že vše je tak, jak to má být. Ctím Tvou cestu a propouštím Tě s Láskou“. Otevřete své srdce a vyšlete paprsek Lásky. Vidíte, jak ho Váš blízký přijímá, Vaši Lásku opětuje a klidně a s úsměvem odchází. Neztrácí se navždy. Kdykoliv Vás může přijít pohladit, podpořit a stejně se zase setkáte. Z Vašeho života ale zmizelo napětí, zmizel pocit selhání.
Zůstala jen LÁSKA A KLID.