Dýchání (respirace, ventilace) je proces výměny plynů (především kyslíku a kysličníku uhličitého) mezi organismem a prostředím. Nádech se uskutečňuje pomocí stahů bránice a mezižeberních svalů, které zvětšují objem hrudní dutiny. Jde o aktivní proces, při němž je vzduch nasáván do plic. Výdech je pasivní – použitý vzduch při něm opouští plíce. Rozdíl mezi maximálním nádechem a výdechem se nazývá vitální kapacita plic.

Z pohledu čínské medicíny proudí při nádechu do těla čchi (energie), která se stává součástí celkové energie člověka. To, jak kvalitně dýcháme, tedy ovlivňuje naši celkovou vitalitu. Důležitá je kvalita vzduchu, který dýcháme (Úplně jinak se cítíme po dni stráveném čistém lese než po dni ve městě sužovaném smogem), ale také stav plic (a do jisté míry také ledvin, protože ty pomáhají plicím v nasávání vzduchu). To, že je dýchání zhoršené při silném zahlenění nebo po zápalu plic, je zřejmé. Stejně důležitý, jako stav fyzický, je ale i stav psychický. Občas nám něco „vyrazí dech“, někdy „sotva lapáme po dechu“ a nejhorší je, když máme pocit, že „ani nemáme právo volně dýchat“. Dlouhodobé problémy s dýcháním vedou ke snižování imunity, protože plíce jsou vrchním velitelem ozbrojených sil. Kromě toho, ale také zastávají funkci nejvyššího soudce, a pokud sebe nebo naše blízké soudíme příliš přísně, můžeme cvičit a prodýchávat jak chceme a stejně naše energie (čchi) nekoluje volně. 

Při jedné diagnostice jsem se setkala se ženou, které byla diagnostikována plicní fibróza (vazivovatění plicní tkáně). Tato žena nikdy nepracovala v prašném prostředí ani netrpěla zjevnými záněty dýchacích cest (což jsou nejčastější příčiny fibrózy). Sama sebe ale nesmírně přísně posuzovala. Stále měla pocit, že nedělá dost, že není dost dobrá. Měla strach z komunikace. Raději nikoho neobtěžovala svými „malichernými“ problémy (dusila je v sobě). Ani sama sebe se neptala, co jí vlastně dělá nebo nedělá radost. Z pohledu čínské medicíny u ní byla zjevná silná blokáda na plicích, což se projevovalo i fyzicky (tlakem na hrudi a dušností).

I s tak závažným problémem je možné pracovat. Daleko lepší je ale potížím předcházet. Pečujme o svoje plíce. Dopřejme jim co nejvíce čerstvého (a energeticky bohatého) vzduchu pobytem v přírodě. Nepodceňujme doléčení respiračních zánětů (zvláště u dětí je návrat do školy či školky ihned po dobrání antibiotik naprosto nevhodný). Dovolme si „volně dýchat“ (dělat to, co nás těší). Občas si dopřejte nějaké relaxační dýchací cvičení. Jedno (z knihy Nesmrtelné tělo, nekonečná duše) Vám popíšu:

Rozpínající se světlo

Postavte se (mírně rozkročení) a zavřete oči. Nyní si živě představte nějaký povznášející, radostný zážitek. Podržte si pocit štěstí, zářivosti a bezstarostnosti. Při vyvolání představy se pomalu nadechujte nosem, zvedejte se na špičky a začněte rozpínat paže. Představujte si, jak se váš dech rozpíná ze středu hrudi. Představte si rozpínající světlo, které způsobí, že se vaše paže hladce rozpřahují a vznášejí a váš pocit štěstí se rozpíná zároveň s tímto světlem. Světlo se rozpíná ze středu srdce (je jedno, jestli rychle nebo pomalu) až dojte až po konečky vašich prstů, do hlavy a do nohou. Budete se nejspíš usmívat, takže svůj úsměv nechte také růst. 
Ve chvíli maximálního rozpětí začněte pomalu vydechovat nosem či ústy a spouštějte paže zpátky k tělu. Čiňte tak pomalu. Dopřejte si na výdech delší dobu než na nádech. Stáhněte expandovaný pocit (světlo) zpět do hrudi až k bodu, kdy bude malé a vejde se vám do srdce. Když spustíte ruce k tělu, nechte poklesnout hlavu vpřed. S dalším dechem opakujte celé cvičení znovu. Nevěnujte pozornost tomu, co dělá vaše tělo, nýbrž sledujte svůj pocit. S každým vdechem a výdechem ho otevírejte a zavírejte jako květinu.