Představím vám alespoň paní Kláru. Možná vám její příběh pomůže porozumět vlastním pocitům nebo stavu někoho z vašich blízkých.  

Klára přichází především s trávicími problémy. Prodělala žlučníkový záchvat a dlouhodobě ji trápí tlak v podžebří. Před rokem se jí zablokovala hrudní páteř tak, že nemohla vůbec pohnout rukou - tělo hlásí narůstající napětí.  

 Z Kláry vyzařuje velká životní síla, ale její pulz je slabý (oslabení čchi i krev) a na jazyku je silný povlak (je uvnitř jako zalepená). Klára pracuje v mezinárodní firmě a kromě toho dělá automatickou kresbu, ale jen tak trošku - pro známé. Když si povídáme, tak připouští, že by se automatické kresbě ráda věnovat víc, ale má strach přijít o práci.  

Na prahu dospělosti byla Klára jako housenka. Chodila si světem, okusovala listy (sbírala zkušenosti) a pak přišla chvíle, kdy potřebovala zkušenosti zpracovat, strávit. Potřebovala jít víc sama k sobě. Housenka se zakuklila a pomalu u ní začala probíhat metamorfóza. Ve chvíli, kdy jsme se potkaly, se už její přeměna blížila ke konci. Už si rozuměla mnohem více, než na začátku dospělého života. Uvědomovala si, co ji těší, věděla v čem je dobrá... Ještě ale kousek chyběl. Chyběla odvaha vylétnout z kukly. Vůbec jsem se jí nedivila. Často není snadné udělat krok do neznáma. A ani není možné na změnu tlačit. Spíše jde o to, změnu dovolit. Probudit v zakuklené housence touhu stát se motýlem a ukázat světu svou krásu.  

Kromě bylin na uvolnění stagnace v drahách a vyčištění zahlenění (tělo potřebuje podporu), jsem Kláře doporučila, aby k sobě byla maximálně laskavá, aby se do ničeho nenutila, ale aby nezapomínala na svou touhu. “Má nejhlubší touha je naplnit záměr mé Duše.” 

Když na tuto touhu nezapomínáme, může být otevření kukly velmi jemné. Život nás sám navede. Přivede nám do cesty pomocníky, ukáže směr... 

Každý z nás v určitých životních etapách prochází proměnou. Někdy je téměř nepatrná a někdy rozsáhlá. Vždycky je ale důležité na jedné straně na sebe netlačit (nemít strach z promeškání) a na druhé straně proměnu dovolit (“Mám trochu strach, ale jdu do toho. S radostí přijímám to, co přichází”). 

A co když vidíte, že proměnou prochází někdo z vašich blízkých? Podpořte ho (stojím při tobě) a hlavně na něj prosím netlačte. Nesnažte se ho zatlačit zpět do kukly: “Prosím tě, co blbneš, máš se tak dobře, co bys chtěl jiného.” Ale nesnažte se mu ani pomáhat z kukly ven: “Jak můžeš být tak zabedněný, je přece jasné, že musíš udělat změnu.” Motýl musí vylétnout v pravý čas, jinak zahyne. A o tom, kdy je pro něj ten pravý čas, může rozhodnout jen on sám.