Někdy se ale setkáme s prohlášením, že nějaká nemoc je karmická. Znamená to, že její kořeny sahají hlouběji (do předchozích životů). Vyplývá z toho snad, že s touto nemocí nemůžeme nic dělat? Že jsme bezmocní?

Myslím, že něco můžeme udělat vždy. Především bychom neměli zapomínat, že každý problém, každá nemoc či bolest k nám přichází z nějakého důvodu.

Někdy je důvod zcela pozemský. Například mám hrozný jídelníček a z toho je mi špatně od žaludku. Pak je také řešení na této úrovni - zlepším jídelníček, vezmi si byliny na podporu trávení a regeneraci žaludku a vše je v pořádku.

Někdy je třeba více pátrat. Dost často například přicházejí lidé s trávicími problémy i když je jejich jídelníček celkem v pořádku. Tlak na žaludku, bolest, křeče v břiše mohou ukazovat na to, že člověk “něco nemůže strávit”. Může jít o aktuální problém (v rodině, v práci), ale také o nějakou starou křivdu, která člověku “leží na žaludku”. I v tomto případě je dobré pohlídat si jídelníček a nasadit byliny pro podporu trávicího systému, zároveň je ale třeba pracovat s příčinou. Pokud mě bolí břicho proto, že dělám práci, která mě vůbec nebaví a denně mě stresuje, bude dobré poděkovat za nabyté zkušenosti a poohlédnou se po něčem vhodnějším. U starých bolavých záležitostí je potřebné znovu se na celou situaci podívat, uvolnit doposud neuvolněné emoce (vykřičet se, vybrečet se) a odpustit. Odpustit všem zúčastněným i sobě.

Může se ale stát, že každé pátrání je marné. Rakovina u dítěte, vrozená nevyléčitelná porucha (ať fyzická či psychická)… Jak pohlížet na tyto problémy?

NA KAŽDOU NEMOC, NA KAŽDÉHO NEMOCNÉHO ČLOVĚKA JE TŘEBA POHLÍŽET S LÁSKOU A SOUCITEM. (Stejně tak, i na člověka zdravého.)

Ano, většinu nemocí si sami vyrobíme. Nemocný člověk ale nepotřebuje ani lítost (Chudáčku maličký, už zase je ti špatně.) ani odsuzování (Vidíš, to máš z toho, že ses přežral. Jsi nemožný.) Potřebuje naši podporu: “Vím, že se teď necítíš dobře. Kdybys chtěl poradit nebo pomoct, udělám, co bude v mých silách. Stojím při tobě.”

U karmické nemoci (u nemoci, kterou si člověk nevyrobil v tomto svém pozemském životě), platí to samé. Lítost je k ničemu. A hloupé řeči o tom, že člověk musel být v některém svém předchozím životě hodně zlý, že teď tak trpí, jsou kruté a nesmyslné.

Ano, může být, že se bytost v některém z předchozích životů chovala k lidem slabým a nemocným bez soucitu, a tak si teď zvolila, že chce prožít tento život v oslabení a nemoci (Nikdy nejde o trest. Duše se sama rozhodne, jakou zkušenost si zvolí.) Může ale také být, že bytost prožila velmi náročný život, ve kterém s láskou pečovala (třeba o malomocné) a tak si do tohoto života přijde vlastně odpočinout a umožnit lidem kolem sebe, aby o ni pečovali.

Jednou jsem četla příběh ženy - léčitelky, která se narodila s vrozenou nemocí, působící trvalou bolest. Tato žena vyvinula dýchací metodu, vedoucí ke zmírnění bolesti. Šlo o starou, zkušenou Duši, která už ve svých předchozích zrozeních byla pomáhající (lékař, léčitel, babka kořenářka...) a do současného života si zvolila tento úkol, aby posunula poznání, jak si poradit s bolestí.

Cesta každé bytosti je posvátná a zdaleka ne vždy dovedeme dohlédnout a pochopit všechny souvislosti. Vždy ale můžeme udělat to nejlepší, co umíme. Můžeme posílit své tělo (chrám Duše), můžeme vyjádřit podporu lidem kolem sebe a zároveň jim nechat svobodnou vůli. Můžeme se na všechny životní lekce (včetně zdravotních obtíží) učit dívat, jako na příležitost k růstu.

Můžeme přijmout to, co je nevyhnutelné a přitom nepropadat pocitu bezmoci.