Dnes mi dvě sympatické ženy nezávisle na sobě řekly: „Já prostě potřebuji vypnout hlavu, jenže to neumím. Tak co s tím?“
Každému z nás se občas něco převaluje v hlavě. Když je to jenom občas, nic se neděje. Pokud ale zjistíme, že se nám hlavu nedaří vypnout a že nás věčné převracení nejrůznějších potíží či situací obtěžuje a bere nám energii, je ta pravá chvíle na změnu.
Z pohledu tradiční čínské medicíny je přemítání emocí oslabené sleziny a zároveň přemítání oslabuje slezinu. (Jde ovšem o slezinu podle TČM, která zahrnuje zhruba slinivku, slezinu, spodní část žaludku a dvanácterník). Potřebujeme tedy posílit slezinu. Využijeme k tomu stravu (slzovka, kaše, polévky), byliny (061, 062, 152, 192…) a rozumnou pravidelnost v životosprávě. Už bylinky samotné udělají někdy hotový zázrak a věčná veverka v kruhu, která pořád běhá v hlavě, alespoň zpomalí.
Největší kus práce můžeme ale udělat my sami. První krok je už to, že si přemítání uvědomíme. (Jako mladé holce mi neustále běhalo v hlavě snad tisíc veverek, jenže jsem si myslela, že to tak má každý a ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.) Další krok je, že se rozhodneme pro změnu. Prohlášení typu: „Já to tak prostě mám a ostatně i maminka se pořád trápila starými věcmi“ opravdu ničemu nepomáhá. Když si ale řeknu: „Dřív jsem každou situaci přemílala v hlavě do nekonečna, ale teď už se to snažím nedělat, protože to stejně k ničemu nevede a daří se mi to stále lépe… “ to už je jiná. To si zaslouží náš vlastní potlesk. Dále máme k dispozici věty (prohlášení, afirmace), které nám pomohou přemítání přerušit. Mezi moje oblíbené patří: „Jsem otevřený(á) a ochotný(á) přijmout to nejlepší.“ „Tato situace se pro všechny vyvine nejlepším možným způsobem.“ Nebo „Všichni jsme stále pod ochranou“. A pak to chce spousty a spousty laskavosti a trpělivosti. Žádný učený z nebe nespadl, a když jsem třeba čtyřicet let pilně trénovala přemítání, tak se na sebe přece nebudu zlobit, že to za měsíc není pryč.
Pokud vám předešlé řádky nepřipadaly dost názorné, tak teď pojďme na konkrétní příklad. Představím vám paní Josefínu. Paní Josefína má kolem padesátky, jednoho muže, dvě dospělé děti. Vždycky byla v práci zodpovědná, doma starostlivá, dělala vše nejlepší pro rodinu. Teď přišla chvíle, kdy by se mohla mnohem víc věnovat sama sobě, jenže se nějak necítí dobře. Nemá vlastně sílu na to, aby se věnovala sobě. Mohla by chodit na jógu, mohla by si jít zatančit, mohla se přihlásit do kurzu kreslení, ale místo toho je unavená, podrážděná a má starosti: jestli budou její děti šťastné (jestli si vybraly ty správné partnery, jestli nemají děti příliš brzy nebo příliš pozdě…), jestli by se neměla víc starat o své rodiče…Ještě se nic hrozného nestalo, ale mohlo by. (Jedna zákaznice mi řekla, že se přece musí bát o lidi, které má ráda). Nejvíc se ale bojí o to, že přijde o práci. Mluví se o tom, že se bude propouštět a ženu v padesáti už nikdo nezaměstná…
Paní Josefíně bych především doporučila, aby si uvědomila na jak nádherném místě a v jak nádherné době žije. V minulých generacích zažili lidé války, bídu a přece to neznamenalo, že byli pořád ustaraní. Ani ztráta zaměstnání neznamená, že člověk zemře hlady. Někdy je to naopak impulz, který může přinést mnoho dobrého. Už toto prohlédnutí situace může přinést nečekanou úlevu. „Aha, proč se vlastně tak zbytečně nervuju a třeba o práci ani nepřijdu“. Pak bych doporučila zvolit si vhodnou afirmaci, která půjde paní Josefíně dobře „do pusy“ a tu si opakovat tak často, jak to jen jde. Třeba: „Jsem stále pod ochranou. Vím, že situace v práci se vyvine nejlepším možným způsobem“. (Tady je velmi důležité netrvat na tom, že nejlepší je zůstat na současném místě. Třeba paní Josefínu čeká povýšení. Nebo přijde o práci, ale objeví se mnohem lepší místo, kdo ví). Hodně pomůže, napsat si afirmaci na lísteček a nosit ho v kapse nebo si další papírek s afirmací nalepit na zrcadlo. Když se kolegyně v práci začnou bavit o možnosti propouštění, paní Josefína to s nimi nebude rozebírat, ale místo toho řekne: „Nebojte, holky, určitě to dopadne dobře“. Kromě toho si denně najde čas na to, aby alespoň na chvíli vypnula – pustí si relaxační hudbu, přečte si kousek laskavé knížky, dopřeje si plnou vanu bublinek…A když na ni přece jen přijde slabá chvilka a uvědomí si, že už zase rozebírá scénáře co by kdyby, tak se na sebe nenazlobí, ale řekne si: „Ale klid holka, zvládla už jsi v životě jinačí věci“. Koukne na papírek v kapse: „A hele, vždyť já vlastně vím, že se všechno vyvine tím nejlepším možným způsobem. To je super, tak já si dneska udělám radost tím, že půjdu na dlouhou procházku do parku a pak si dám s manželem sklenku vína. Každý den je důvod k oslavě. Oslavě života.“