Někdy se potkáme s někým, kdo nám rovnou nesedne. Často se ale stává, že jsme si s někým rozuměli, měli jsme se rádi a pak se situace začne komplikovat. Řekneme něco, co druhého zraní nebo naopak náš protějšek něčím zraní nebo naštve nás a postupně se začne motat uzlík, který končí rozchodem, rozvodem, nekomunikací, pocitem, že všechno je špatně…

Tento energetický uzel ničí nás i druhého člověka a často i další lidi. Nedávno mě oslovili (každý zvlášť) tatínek a maminka dcery, která měla zdravotní problém. Oba vlastně chápali, že problém jejich dítěte souvisí s tím, že i když jsou několik let rozvedeni, tak nevraživost mezi nimi ještě nepovolila. Oba ale měli pocit, že zlepšení vztahů není možné, protože ten druhý dělá schválnosti a domluvit se nechce. Výborná zpráva je, že stačí jeden ze zamotaného vztahu, který je ochotný přestat se babrat ve starých zraněních a všem se uleví.

Tak co s tím: Nejdříve se sebe zeptám: “Chci, aby mi bylo lépe?” Když zní odpověď ano, tak to stačí. Když si navíc přeju, aby bylo lépe všem zúčastněným, tak je to ještě lepší, ale není to pro začátek nutné.

Druhým krokem je propouštěcí - odpouštěcí rituál. Ten stačí udělat jednou a vypadá takto:

Chce to klidné místo o samotě, kde mě minimálně hodinu, ale raději déle, nebude nikdo rušit. Je dobré, zapálit si svíčku, ale není to nutkost. A pak jdu do toho:

- Nejdříve je třeba uvolnit emoce. Postavím se, nohy mírně rozkročené a představím si před sebou člověka, se kterým mám zamotaný vztah a to nejlépe v situaci, kdy mě opravdu štve - uráží mě, lže, zraňuje mě… a začnu na něj křičet něco ve smyslu: “Ty blbče, co si o sobě vůbec myslíš…” V této chvíli jsou dovoleny jakékoliv vulgární výrazy. Brečím, křičím, nadávám. Dostanu ze sebe všechno, co mě stísňuje, trápí, štve…. Ideální je, když ve mě nezůstane ani kapka adrenalinu (jsem vykřičená a vybrečená a nenapadá mě, co bych ještě dodala).

- A teď jdu na odpuštění. Představím si téhož člověka v jiné situaci. Třeba jsem se kdysi měli rádi nebo byl náš vztah alespoň neutrální. Přivolám tuto vzpomínku. Sednu si, posadím se a partnera si jako by posadím proti sobě, do židle a řeknu mu:

“Mrzí mě, že se to mezi námi pokazilo. Odpouštím ti a prosím tě odpusť mi. Ctím tvou cestu. Propouštím tě s láskou. Od této chvíle jsme oba volní.” Pak si představím, že mé srdce je otevřené a k mému protějšku z něj proudí láska. Je mi tak dobře. Jsem spokojená a uvolněná.

Třetí krok je velmi důležitý. Alespoň ráno a večer si řeknu: “Oba jsme volní. Naše vztahy jsou lepší a lepší”. V žádném případě nedovolím své hlavě, aby se zase zabývala starými křivdami nebo přemýšlením kdo za co může. Když si má hlava nechce dát říct, jen jí laskavě připomenu, že je vše odpuštěno.

Partnerovi se (než se situace zcela opraví) vyhýbám. Mluvím s ním jen o tom, co je ZCELA nezbytné a když si on přeje něco rozebírat, tak mu řeknu, že potřebuji odklad (potřebuji se dát do kupy). I kdyby mi psal nenávistné sms či emaily, tak je jen smažu a zase si řeknu: “Vše je odpuštěno. Oba jsme volní.” Kdyby se mnou chtěl někdo další mluvit o mém komplikovaném vztahu, tak buď řeknu: “Ale jo, je to čím dál tím lepší. Vím, že to bude v pohodě.” Nebo se o tom úplně odmítnu bavit. (Teď o tom nechci mluvit.)

Když vydržím nějakou dobu, tak se i můj protějšek postupně začne chovat jinak.

Lidé, kteří mě vyhledali kvůli svým zdravotním problémům pramenícím ze zamotaných vztahů jsou mnohdy zcela okouzleni. To, co se zdálo roky neřešitelné se vlastně zlepšilo samo. Jak je to vůbec možné? Jak to funguje? Takže pro přemýšlivé - funguje to takto:

S lidmi, kteří jsou kolem nás jsme propojeni na dvou úrovních. Na úrovni srdce jde o propojení duchovní (bezpodmínečná láska). Toto spojení nemůže být nikdy přerušeno, protože na úrovni Duše se všichni milujeme (jen to v naší fyzické podobě někdy zapomeneme) a všichni jsme propojeni. Jsme jako kapky vody (individuální Duše) v oceánu (Duch, Univerzum…).

Toto spojení může být na nějakou dobu zcela překryto propojením v oblasti soláru. Jde o propojení našich hmotných částí (našeho ega). Když ještě žijeme zcela ve úrovni ega, tak ze soláru na solár bojujeme o energii. Všichni občas známe tlak nebo sevření v oblasti žaludku - musím, nesmím, tak to nemělo být...

Když začínáme rozumět tomu, že jsme mnohem víc, než jen naše tělo, tak se toto spojení zjemňuje a časem může zcela zmizet a my už nemáme potřebu nikoho ovládat (mluvit mu do života) a zároveň nikdo nemůže ovládat nás. Občas se samozřejmě stane, že nám někdo chce do života mluvit a možná je toto mluvení vyjádřením strachu, o nás - že se nám může stát něco zlého, že naše cesta nevede tak, jak má. Na nás to ale nemá žádný vliv. Vyslechneme si, co je nám řečeno a jdeme svou cestou.

Představte si se mnou nádherný obraz: Všechny lidské bytosti jsou tak vědomé, že zrušily veškerá spojení ze soláru na solár. Zbyla jen bezpodmínečná láska. Je to nádhera, je to volnost, je to extáze života. A začít můžeme každý hned. LP