„Jsem podrážděná a výbušná, protože toho mám v práci moc. Šéf nemá rozum a nakládá mi toho čím dál víc.“ „Jsem totálně vytočený, protože kolega je úplně neschopný a já opravuju jeho chyby.“

Když se jedná o pracovní záležitosti, které navíc netrvají dlouho (vždycky si lze najít jinou práci), tak nám občasné postěžování si na šéfa nebo ponadávání na kolegu uleví, i když samozřejmě nic nevyřeší. Pokud ale napětí a nespokojenost narůstají nebo když se jedná o rodinné (nám nejbližší a proto také nejbolavější) záležitosti, tak je to horší a náš vnitřní boj může snadno vyústit v nemoc.

Nedávno jsem si povídala s paní Klárou, která začala mít zdravotní problémy poté, co si k sobě vzala svou starou maminku. Paní Klára má pocit, že vůbec nežije svůj život. Sotva přijde z práce, maminka za ní běží a má důležité věci k řešení, které ovšem paní Kláře připadají malicherné. Stále ji také úkoluje – potřebuje někam odvézt (nejlépe hned), něco zařídit… V paní Kláře se bije řada emocí. Chtěla se přece o maminku postarat, jenže cítí, že to nedává. Začíná být na maminku permanentně naštvaná. K tomu se ještě zlobí na svou sestru, že jí s maminou nepomáhá. Jenže za stav paní Kláry nemůžou maminka ani sestra. Jen si toho prostě nabrala moc a potřebuje si jinak rozvrhnout svůj čas. Kromě bylin jsem jí doporučila, aby se s maminkou domluvila, že když přijde z práce, tak bude mít hodinu času jen pro sebe (má náročnou práci a potřebuje vypnout hlavu). Pro maminku to bude na začátku možná nepříjemné (celý den se těší, až dcera přijde z práce), ale když bude paní Klára na svém rozhodnutí trvat a zároveň se na maminku nebude zlobit, tak to určitě zvládnou. Se sestrou se pěkně slušně pokusí domluvit (Ne stylem: „Já mám maminku na krku pořád, tak teď ty se laskavě postarej o tohle…“) a když to nepůjde, tak to zařídí jinak (třeba někomu zaplatí, že maminku odveze k lékaři a zase přiveze). Paní Klára to určitě zvládne. Je to silná a laskavá žena. Jen se do toho nějak zamotala.

Někdy je situace mnohem „tvrdší“. Šedesátníkovi panu Petrovi našli leukémii a hodnoty  krve se dost rychle zhoršují. Pan Petr působí celkem klidně a vyrovnaně. Jenže je tu ten problém s domem po rodičích. Jeho a další dva sourozence o dům „připravila“ jejich sestra. Pan Petr se sestrou samozřejmě přerušil veškerou komunikaci a zazlívá jí „jak něco takového mohla udělat“. Jeho spravedlivé rozhořčení (viník je přece jasný), vedlo k zablokování krve. Naštěstí je pan Petr otevřený i jinému pohledu na věc. Je ochotný sestře odpustit a nechat energii a krev opět volně proudit. (Žádná materiální ztráta, žádný majetek, nestojí za ztrátu zdraví a života.)

Někdy také hledáme viníka v sobě. Slečna Kamila měla několik let vztah s muže, který ji na začátku připadal dokonalý, a toužila s ním založit rodinu. Pak se to ale začalo komplikovat, odcizovali se, až se rozešli. Slečna Kamila (krátce po rozchodu) obviňuje buď partnera (že se jí dost nevěnoval, že on může za rozpad vztahu) nebo sebe (že se dost nesnažila, měla mu víc vycházet vstříc…) a pak mi tahle mladá dívenka řekne: „Já vím, že viníkem není jen on. Vina je i na mé straně.“ Cítíte, jak to bolí? Proč by tu mělo jít o vinu. Dva mladí lidé se potkali, něco důležitého se od sebe naučili a pak se jejich cesty rozešly. Není tu žádný viník, a když to Kamila přijme a nebude odsuzovat ani bývalého partnera ani sebe, tak bude volná a může si znovu užívat radost ze života (a nebudou ji trápit ani její ženské problémy).

S těmito a mnoha dalšími lidmi jsem si povídala o tom, že hledání viníka nepomůže. Možná máme na nějakou dobu dobrý pocit, že já jsem ten dobrý a ten, kdo mi působí potíže je ten špatný. Můžu se na něj zlobit, hledat u lidí kolem sebe potvrzení, jaký je to příšerný člověk. Jenže tím vyrábím jedovatou energii, která obtěžuje obě strany (viníka i mě). Když já někoho odsuzuju a pomlouvám (líčím naše společné zážitky jen ze svého úhlu pohledu), tak on (dokonce i když o tom neví) tuhle energii cítí a reaguje na ni tak, že odsuzuje a pomlouvá mě. A nejen to, najednou mohu zjistit, že mě odsuzuje a pomlouvá někdo úplně jiný. Je to zcela logické – energie, na kterou se zaměřuji, kterou svými myšlenkami a slovy posiluji, roste. S tím je třeba PŘESTAT. Jinak se za chvíli budu zmítat v koloběhu bolesti (v emocích, ve vztazích, v nemocech…)

Jedinou možností, jak tuto bolest vyléčit je ODPUŠTĚNÍ. Vědomé odpuštění je kouzelný lék. Nenamlouvám si, že se zase tak moc nestalo. Přiznám si svou bolest, zlost, smutek. Můžu se vybrečet, vykřičet, vynadávat. A pak si uvědomím, co chci udělat – chci odpustit, nechci živit zášť, chci, abychom byli oba volní. Takže si řeknu:

„Odpouštím Ti a prosím Tě odpusť mi.

Ctím Tvou cestu.

Propouštím Tě s Láskou.

Od této chvíle jsme oba volní.“

Pak je důležité se hlídat, abych toho člověka už neodsuzovala (ani v myšlenkách) a hlavně abych o něm špatně nemluvila. Když se mnou bude někdo chtít situaci rozebírat, mohu třeba říct: „To už je dávno pryč. Co bylo, bylo. Už se tím netrápím…“

Dost často se stane, že v té chvíli slyším: „A co on, on odpustit nemusí“. Nemusí. Když já odpustím a tím pádem druhého propustím (a hlídám se, abych nesklouzla do starých kolejí pomlouvání…), tak jsem volná. Druhá strana může ještě nějakou dobu pokračovat v nepřátelských výpadech. Na mě to ale nemá vliv. Jen si zase připomenu: „Propouštím Tě s Láskou, oba jsme volní…“ a nechám to tak a výpady časem ustanou.

Celé tohle povídání ani v nejmenším neříká, že máme nechat jiné lidi, aby nám ubližovali. Když mi někdo denně nadává a ponižuje mě, tak prvním (zdraví a někdy i život zachraňujícím) krokem je útěk (kdo uteče, vyhraje). Odstěhuju se, podám žádost o rozvod, výpověď z práce… a teprve pak, když už jsem v bezpečí, tak si dám nádech a výdech a můžu se pustit do odpouštěcích rituálů.